Ne za každou cenu

Blogerka…

Postavím si pro Skills vlastní webovky, řekla jsem si jednoho dne odhodlaně. Je to tak skvělý projekt, že přece musí mít svůj vlastní dům, žádnou záložku u někoho na stránce. Skills přece nebudou stát v koutě! Záplava různých sloganů typu nic není nemožné a zázraky se dějí mě utvrzovala v genialitě mého nápadu.

Kromě smyslu pro humor, který mě v životě ani v těch nejzoufalejších situacích neopustil, ba snad i zachránil, také dokážu přece ocenit vše krásné. Jen mi maličko uniklo, že udělat to, co vlastně běží za tím webem a dělá tu krásu, je pro mě něco jako dělat průvodce po jiné galaxii. Po pár dnech jsem však nečekaně rutinně začala používat pojmy jako webhosting, doména, plugin a budilo to ve mně zvláštní pocit, že vítězství v oboru IT je na dosah.

Najednou se mi otevřel zcela jiný svět, prováděla jsem záhadné operace na pozadí, které na popředí vypadaly naprosto úchvatně, a jeden by neřekl, že ta hromada závorek a zkratek může vyvolat až tak překvapivé efekty. Když jsem skládala menu na hlavní stránku, ihned jsem pro jistotu smazala stránku Blog, aby mě nic podobného nikdy nenapadlo. Od profesionálů léta tábořících na sociálních sítích jsem to však okamžitě schytala, protože “když nebloguješ, jsi mrtvá“, dozvěděla jsem se.

Bože můj, jak tam ale zase vrátím tu stránku ve formátování pro blog!!! Ale trvalo mi to jen týden a už byla v plné parádě zpátky, díky mému kamarádovi – šlechetnému zachránci dokonce i vypadala a chovala se jako blog. Náladu mi nepokazilo ani to, že jsem pak další týden pátrala, jak se nezobrazovat neustále jako admin, a když tam najednou naskočila Eva Klocová, cítila jsem se jako v nebi.

Přijde mi však nespravedlivé, že má malá velká vítězství mají tak trochu jepičí život. Přišla totiž další výzva: jak se píše blog?? Moje Danka…určitě to ví, protože bez mrknutí oka vyřeší doslova všechno, a navíc učí přece na gymplu češtinu! „Myslím si, že to žádná pravidla nemá“ zněla osvobozující odpověď.

Soutěž s příběhem

Nejen, že nejlepší věci jsou v životě zadarmo, ale občas se stanou i naprosto náhodou. Může se ale také stát, že to někdy v životě úplně neklapne. A také to zase taková náhoda být nemusí a na smeč nepříteli je možné nahrát velmi jednoduše i třeba s rozběhem. Za umělecký dojem pak lze sklidit desítku, ale to je asi tak všechno .

A tak mi to s rozběhem před dvěma lety neklaplo poměrně dost. Najednou stojím mimo komfortní zónu, mimo prostor, který důvěrně léta znám a vůbec nechápu, co se stalo a proč já? Takové pěkné holčičí řešení zapeklité situace, která tu je v životě poprvé, je zapojit pláč, vzít to přes drobnou hysterii a vztek a rozhodně si postěžovat na velkou křivdu.

Všechny, kteří se mnou tuto dobu protrpěli, nesmírně obdivuji a s odstupem času nechápu, jak to se mnou vydrželi. Moc vám děkuji. Ztratila jsem tenkrát na jaře 2018 možná něco, co jsem považovala za důležité, ztratila jsem ty, kteří mě zklamali a někdy možná i hluboce lidsky zranili, ale za odměnu se přede mnou otevřelo něco skvělého. Mohu totiž začít úplně znovu, mohu začít dělat to, nač jsem dosud neměla čas.

V kondici „uzlíček nervů“ jsem sáhla do šuplíku a vytáhla 6 let staré desky s nápisem „WorldSkills“. Všechno se najednou uklidnilo a vyčistilo. A takhle začal příběh českých Skills. Neměla jsem nic jiného než ty desky a hlavu plnou nápadů jak na to, abych zaklepala na ministerské dveře s dobrým projektem. Nepočítám víkendy, noci a stohy papírů, doprovázených noční kávou a šedou rulandou. Heslo na hlavní stránce webu není jen ten známý sexy reklamní slogan, já totiž příběh na cestu do soutěže WorldSkills opravdu mám.

Není soutěž jako soutěž

„Tak jak Vám mohu pomoci,“ slyším ministra Havlíčka, jak mi říká před sedmou ranní ve své pracovně. “Chtěla bych Vám, pane ministře představit jednu světovou soutěž v odborných dovednostech a požádat Vás, abyste ji podpořil.” „Jéžišmarjá, soutěž… víte, kolik lidí já tu mám týdně kvůli soutěžím?“

Tak přibližně takto vypadala má první audience na MPO. Byla jsem si jistá, že známý válečník Pyrrhos někde z dálky přihlížel a pak podle toho tak slavně zvítězil. Předáním podkladů ministrovi a dobrou kávou jsem se nenechala vyvést z rovnováhy, pořád jsem myslela na Pyrrhu a bylo jasné, že tam musím ještě jednou. Druhá návštěva byla dobrá volba a posunula celou věc směrem k Hospodářské komoře a konečně k vytčenému cíli – Ministerstvu školství. A protože Murphyho zákony působí dokonale, přišel COVID 19. Doba roušková a karanténa posunula celou věc zase o kousek zpátky. Učím se být trpělivá, je to těžké, ale já jsem důkazem toho, že se to lze naučit. Držet emoce na uzdě je kus potřebné diplomacie, pro mě jedna z nejtěžších disciplín celého příběhu.

 

Piráti z Karibiku

„Dokud se najde jediný blázen, který je ochoten za věc bojovat, tak to má smysl,“ tak nějak to říká Will Turner obklopený bílým pískem a nekonečným oceánem na ostrově kousek od Portorika.

A o tohle jde nejvíc, dělat věci, které dávají smysl a kterým člověk věří. Je to vlastně úžasné štěstí, pokud se to podaří. Nikomu přece nemusíte nutit názor, s kterým nesouhlasíte. A v tom je svoboda volby. To, v co já věřím, vede k jasnému cíli. Připadám si, jako když právě stojím na jednom z úžasných karibských ostrovů, kolem je oceán a já si  hrdě kráčím pro ten svůj poklad, protože vím, že tam je, a já jdu pro tu truhlu s naprostou jistotou.

To, co bych si ze srdce přála, je, abych přesvědčila ostatní, jak skvělý poklad chci najít a jak velmi dobrodružná výprava to se mnou bude. Ty první, kteří se již přidali (máme tady i takové, kteří o tom již také uvažují) představím v dalších příspěvcích blogu. Pozvu si k vyprávění ty, kteří při mně stáli a stojí a pomáhali mi v době, kdy jsem ostrov s bílým pískem pouze hledala – záchytný bod se tomu říká.

 

 

Napsat komentář